Výber z prvej kapitoly knihy „Dejiny filozofie I.“ od Emanuela Rádla z júla roku 1932.
(určený predovšetkým pre tzv. „katedrových“ filozofov, aj to sa dočítate prečo takých …)
Každá filosofie je dítětem své doby. Platon byl filosofem řeckým: z jeho výkladů vyčteš rozvrat tehdejšího politického athénského života. Descartes byl filosof francouzský, Locke anglický, Kant německý: rozuměj, ozývá se z nich sociální prostředí, z něhož vyrostli.
Žádný filosof nemůže filosofovat, odloučen jsa od způsobu myšlení své doby; čím lepší filosof, tím je časovější. Když je filosofie dítětem své doby, nehledejme ji jen v knihách učenců; jděme i mezi lid; v jednání politických vůdců, filosof po svém vyjadřuje, co takto v lidu žije.
O scholastice se nepoučíme jen z teologických spisů Tomáše Akvinského, nýbrž i z básní Danteho, z rozsudků inkvizičních, z neplech při prodávání odpustků. První antičtí filosofové doporučovali pro filosofii cestování, hledali filosofii mezi lidem, v ústavách obcí, ve zvycích krajů, v metodách učenců. Jest snad tedy filosofie jen produktem, symbolem doby? Je filosofie jen nápadem, podivínstvím, omylem jednotlivců a sekt? Omylem jednotlivců a sekt? Není, nemůže být: Comte a Hegel opravovali tuto skepsi. Lidstvo jako celek se vyvíjí od podvědomí k uvědomělosti a k organizované filosofii, od teologie k metafyzice a k pozitivnímu světovému názoru.
Na počátku každé nové filosofie stojí: Slyšeli jste, že říkáno bylo starým… Tedy: filosofie je věcí společnosti a je nejindividuálnější záležitostí jednotlivcovou. Jak tyto dvě věci smíříme? Filosofie programem filosof odpovídá na otázky doby: žije starostmi svého sociálního prostředí, chápe situaci a řeší ji ve jménu absolutní pravdy. Locke prožil na vlastním těle náboženské a politické zápasy své vlasti. Hledal pomoci, odkud vznikly jeho slavné Listy o snášenlivosti, úvahy filosofické které byly jakoby politickým programem pro následující století. Comte prožil zmatky po revoluci Francouzské. Tak každý filosof se obrací ke své době, která je pro něho hic Rhodus, hic salta! Prožil nesnáze, vidí nebezpečí, učinil diagnózu krize, hledá pomoci, podává jako lék svůj nový filosofický program. Velká filosofie vždycky byla blízka politice a revolucionářství.
Platonův největší spis – Ústava, je politické dílo. Hobbes je reformátorem učení o státu. Zreformoval názor o poměru státu k církvi. Němečtí materialisté bojovali svou filosofií za zdemokratizování Německa. Čím větší filosofie, tím více vyniká její základní účel: být programem pro reformu světa!
Filosof řeší obtíže své doby. I politik i vědec je řeší. Ale filosof se chce dostat až na kořen problému, jedná ve jménu pravdy. Není nikomu dáno dostihnout podstaty věcí; filosof se však pozná podle toho, že po této podstatě vztahuje ruku.
Teorie a praxe filosofie je tedy programem pro reformu světa – čin je jejím cílem. Filosofie jest pro praxi, anebo vůbec není filosofií. Filosof který nedovede sám vyhrnout rukávy a jít do hrubé denní práce je špatným filosofem. Jeho úkolem je program. To ve jménu čeho se má pracovat, že filosof hledá jeho formulaci, odůvodnění, uvádí jej v souvislost s názory doby, aby zabezpečil solidnost jeho, aby mu získal přátele, aby program tím lépe se osvědčil.
Filosof má zrak obrácen na praktický cíl, ale jeho první starostí je formulovat, dokazovat. „Intelligence in action“ je heslem J. Deweyho, zcela správně. Nejen však „action“ jak někdy rozumívají Američané, nýbrž je to inteligence o kterou ve filosofii jde.
Filosofie má tedy být teorií, jako je teorií plán stavby není teorií o životě, nýbrž teorií pro život. Proto také filosofické dílo není uzavřeno jen v písmenka knihy a nekončí se napsáním spisu. Ptejte se: k jakému boji sociálnímu, politickému, mravnímu, náboženskému je výzvou spis filosofický – a dostanete odpověď o jeho významu. Filosofie nesla právem výtku, že se příliš často uzavírá sama do sebe. Noli turbare circulos meos? – aby postihl kořen bídy, musí filosof pozorovat a přemýšlet. Obrací na rub a líc každé slovo.
Ale ten filosof je ztracen, kdo se v zátiší pokládá za „procul negotiis“. Klid filosofův je přípravou pro práci, je revizí zápasu včerejšího a strojením plánu pro zápas zítřejší. Někteří filosofové si netroufají pohlédnout drsné skutečnosti v tvář, a místo aby vsáhli do ní, řeší všeliké šarády. Katedrová filosofie je koncem této chabosti; knihovna a učebna jsou pro ni úkrytem před životem; vláda poslední autoritou; služba státu a národu výmluvou jejich slabosti. Nepotřebujeme ani mystiků, ani věštců, ani mnichů, potřebujeme pracujících lidí.
Kdo letí k hvězdám, jen aby se pokochal jejich pohledem, ten „má již potěšení své“. A kdo se cestou za filosofií dostal do pekel, je chudák k politování, proč však do pekel šel? Nemá-li filosofie odpovědi pro nás, nepřikazuje-li, co máme dělat my „vržte ji do ohně, nemůže obsahovat nic než sofistiku a sebeklam“.
Jako se na jaře vyvíjí louka pod září sluneční, tak se věda vyvíjí pod září zkušenosti. Porozumění je cílem řeči: slova, věty, pojmy si podmaňují lidi. Řeč (tj. její smysl) je věc, která se jakoby vznáší nad sdělením vědoucího a pochopením poslouchajícího, a je jakoby pánem nad oběma. Rozdíl mezi přírodovědou a duchovědami, že tyto počítají s porozuměním (jazykověda, právnictví, historie, filosofie, mravouka, teologie, literární kritika) – nepopisují, nýbrž předpokládají někoho, kdo poslouchá, rozumí, odpovídá.
Peter Ponický Lošonci